Kolik kin nepřežije digitalizaci?

Digitalizace kin dle standardu DCI s sebou přináší nutnost nemalých investic, na které některá kina nedosáhnou. Jak to dopadne za zhruba dva roky, kdy by měl Hollywood přestat vyrábět filmové kopie? Kolik kin tento moment nepřežije?

Digitalizace celé filmové distribuce pro kina s sebou nese celou řadu úspor, tedy až na jeden jediný článek celého řetězce, na vlastní kina. Distributoři ušetří na straně výroby distribučních kopií až osmdesát procent. Místo nákladných a hmotných kotoučů 35 mm filmu se po kinech posílají běžné přenosné pevné disky s USB rozhraním a kina s velmi rychlou internetovou přípojkou dokonce filmy na DCP kopiích mohou od distributorů stahovat on-line. Bezpečnostní klíče KDM pak umožňují provozovatelům kin filmy odpromítat.

Břemeno nákladů na digitalizaci tedy nesou provozovatelé kin sami a to nemalé. Vybavení digitální projekce s podporou 3-D stereoskopického zobrazení přijde na jeden sál zhruba na 4,5 miliónů korun. A to za předpokladu, že sál je již vybaven digitálním ozvučením pro 5.1 kanálů. Pokud ne, musí se předpokládaná částka navýšit o zhruba dalších 1,2 miliónů korun za zvukový kinoprocesor a hlavně výkonné koncové zesilovače a reprosoustavy. A to nepočítáme případné potřebné akustické úpravy sálu. Velkým odpůrcem kvalitního 5.1 zvuku v kinech je například kdysi pro monofonní ozvučení hojně používaná koženka na obložení stěn. Rekonstrukce obložení sálu může přijít na další milióny. Standardy DCI pro digitalizaci jsou dosti přísné a jejich součástí jsou kromě technických parametrů digitální projekce i minimální požadavky na výkon zvukové aparatury.

Digitalizace českých kin dle standardu DCI se vyvíjela, jako ostatně vše v této zemi, s mírnou opatrností a se zhruba dvouletým zpožděním, aby následně nabrala relativně slušné obrátky a prakticky během 18 měsíců nejen dohnala, ale i lehce předehnala okolní evropské země. Když nepočítám multiplexy velkých provozovatelů, kteří jdou v digitalizaci jinou cestou, podařil se v Česku husarský kousek zejména Státnímu fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie při Ministerstvu kultury ČR, který ve dvou vlnách mimořádných grantů podpořil téměř čtyři desítky kin a v současné době probíhá vlna třetí. V den psaní tohoto článku (18. května 2010) je tak v Česku v provozu 32 jednosálových kin vybavených digitální projekcí standardu DCI. Což je na jednu stranu k počtu všech malých kin v menších městech a na vesnicích stále méně jak 10%, ale ve srovnání s okolní Evropou velký úspěch. Poměr počtu zdigitalizovaných jednosálových kin ku počtu zdigitalizovaných sálů v multiplexech je zhruba půl na půl. V multiplexech je k dnešnímu dni 34 digitálních sálů. V jiných zemích Evropy zatím jasně dominují pouze multiplexy. Jako příklad bych dal Slovensko, kde mají minimálně jeden digitální sál již všechny multiplexy, avšak zdigitalizované jednosálové kino je zde stále jen jedno jediné a to v Ružomberoku.

Financování sálů v multiplexech velkých nadnárodních provozovatelů jde odlišnou cestou. Využívá se zde takzvaného fondu Virtual Print Fee, zkratkou VPF. Ten vychází z principu solidarity a zároveň i zájmu velkých distributorů, aby proběhla digitalizace co u největšího počtu kinosálů. Na fond VPF tak odvádí podstatnou část ušetřených prostředků za výrobu filmových kopií 35 mm a z vybraných peněz se financuje vybavení digitálních projekcí formou bezúročných půjček. Na model VPF financování mohou ale dosáhnout pouze velcí  nadnárodní provozovatelé, kteří mají ve všech svých multiplexech více jak 200 sálů. V rámci modelu jsou pak povinni zdigitalizovat v určitém časovém období 12 až 18 měsíců všechny svoje sály bez výjimky. Distributoři si pak hlídají nasazování vlastních titulů a projekce filmů distribučních společností, které nejsou zapojeni ve VPF, jsou podmíněny povinnými odvody v ceně adekvátního intervalu životnosti 35 mm filmových kopií po dobu promítání v multiplexech. To znamená, že distributor českého filmu bude muset napříště zaplatit multiplexům adekvátní cenu za ušetřené kopie, které nemusel vyrábět, což může činit i desítky tisíc korun za každý sál multiplexu, kde byl film několik týdnů promítán.

Jak ale zní odpověď na naši otázku položenou v samotném nadpisu článku? Podle loňských odhadů kulturních institucí EU působících v kinematografii by to mohlo činit 30-40% ze všech kin z celé EU. Letošní české a dle mého názoru až velmi optimistické odhady hovoří o pouhých 10%. Když se podíváme na mapu všech zdigitalizovaných kin dle standardu DCI v ČR (zde), mohlo by se opticky zdát, že naše republika je slušně pokryta, avšak ke dni psaní tohoto článku se jednalo o pouhých 66 sálů (32 v malých kinech a 34 v multiplexech). A podle Asociace provozovatelů kin bylo v roce 2009 na 700 stálých i přechodných (letních) kin, co odpromítala alespoň jedno představení.

Která kina se zachovají, se dá s vysokou určitostí odvodit z naší mapy. Označování těch, která zaniknou, je v tuto chvíli ještě předčasné. Ale kandidáty na zánik začínají být ta kina, jejichž provozovatelé ještě nezačali ani s předběžnými plány a kalkulacemi na případnou digitalizaci. Nelze bohužel sázet na někoho druhého, že to vyřeší za nás. Na městské zastupitele nebo na milionářského sponzora, co by náhle sestoupil z nebes. Už dnes jsou v ČR okresní města, kde kino zaniklo a žádné tam v současnosti není. Ihned mě napadají Semily a Roudnice nad Labem. Takže bez kina i větší město může žít, ale to může žít i bez divadla, bez galerie, knihovny, pak i kostela... Lidem přeci stačí televize, jak by mohl někdo podotknout...

Ale abychom nekončili zas tak pesimisticky. Máte-li své oblíbené kino, zkuste se zajímat. Ptejte se vedoucího kina, na odboru kultury městského úřadu. A blíží se nám komunální volby, kdy se politici budou opět jednou za 4 roky snažit pro své voliče přetrhnout. Tak ať se přetrhnou i ve prospěch stále nejlevnějšího způsobu kulturního společenského vyžití, kina.

V článku jsou použity snímky dvousálového pražského kina Atlas, které jako jediné z malých kin již úspěšně digitalizovalo oba dva svoje sály. Tomuto kinu zánik z důvodů zameškání digitalizace již nehrozí.

Publikováno: 07.06.2010
Autor: Ondřej Beck
Zobrazit články autora.