Jana Eyrová

Nová americko-britská verze v režii Caryho Fukunagy a s Miou Wasikowskou v hlavní roli rozervané dívky anglického 19. století.

Režijní styl Caryho Fukunagy mi neseděl u jeho filmu Sin Nombre – přišlo mi, že plave po povrchu a víc se soustředí na artistní obrázky.

Což se mu daří i zde – úvodní scény trpící Jany bloudící po blatech a krásných místech divoké anglické krajiny se než na nějaký její vnitřní bol soustředí na obrazové podání a kompozici. Mia dostala úkol – kruť se, trp a breč, a Mia úkol svědomitě vykonává. Ale city v tom nejsou.

Do toho znějí cituplně housličky, táhlé uplakané tóny, rozklepaná kamera má navodit dojem autentičnosti – proč u tohoto příběhu, proč?! – a my brzy zjistíme, že než o romantický příběh půjde o cestu emancipované ženy za svým osudem.

Navíc příběh není vyprávěn lineárně, ale opět narazíme na jedno z artistních klišé – pěkně rozházíme časové roviny a budeme se tvářit, že to je umění. Takže bloudící Jana najde útočiště v domě pastora a jeho sester, abychom se v retrospektivě vraceli do jejího dětství, zlých zkušeností v internátu, do dní jejího pobytu na tom rozlehlém jak-se-jmenuje panství, kde má pán velké tajemství v podobě šílené manželky.

Kdo nezná předlohu, možná bude příběhem zaujat a říkat si, kam asi spěje. Problém je, že s tímto úvodem a náznaky je pro takového diváka zcela k nepochopení vztah Jany a Edwarda, protože hlavní prostor ústředního začátku dostal pastor. Film svým narušením naračních postupů a odklonem od předlohy tak vzbuzuje jiné pocity a očekávání, soustředí se na jiné, méně podstatné linie, takže závěr je poté spíše překvapivý.

Díky BBC Films se natáčelo skoro na stejných lokacích jako u Zeffirelliho verze z roku 1996 a obrázky jsou skutečně hezké – věčná mlha nad rašeliništi, zmrzlá půda, chladné, kamenné domy a sídla, odloučenost samot. Slunce prosvítající vrstvou prachu okny do interiérů, dřevěná schodiště, přízemní kuchyně, služebnictvo ve svých krojích, temné knihovny, tajemné obrazy, oheň v krbu. Cokoliv má ilustrovat Anglii té doby, zde najdete.

Jediné, co chybí, jsou skutečné emoce. Když jedna z postav na začátku umírá, chybí jakékoliv divácké pouto k ní, režisérovi se nepovedlo třeba nějakým drobným detailem nám ji zlidštit, udělat z ní člověka z masa a krve, a nikoliv figurku na šachovnici.

Vložíte disk do přehrávače. A počkáte si, protože následuje nepřeskočitelná a nepřetočitelná znělka a hned nato varovací obrazovka, takže nějakou tu minutku máte k dobru.

Disk je zcela bez bonusů, kvalita obrazu i zvuku se dá označit jen jako průměrná.

Publikováno: 06.02.2012
Autor: Jan Lipšanský
Zobrazit články autora.