Zvukové formáty Dolby

Jméno firmy Raye Dolbyho je asi známo téměř každému, kdo se alespoň jednou v životě otřel o spotřební elektroniku.

Od sedmdesátých let minulého století znají uživatelé analogových magnetofonů značku v souvislosti s populárními a hlavně účinnými filtry pro potlačení přirozeného šumu v analogové nahrávce Dolby B a Dolby NR. Od roku 1990 i sofistikovanější Dolby S. Od druhé poloviny sedmdesátých let se rovněž setkáváme s prvními zvukovými kinoprocesory pro zpracování zvuku v klasických kamenných kinech Dolby Stereo a Dolby Stereo SR, případně Dolby 70 pro potlačení šumu v záznamu šestikanálového zvuku magneticky zaznamenaného zvuku na 70 mm filmových kopiích.

Pro domácí kina se alternativa Dolby Stereo objevuje od roku 1982, kdy se představil první dekodér zvuku Dolby Surround, jenž využíval maticové nahrávky zadního surroundového zvukového kanálu v protifázi ve dvoukanálové stereofonní nahrávce. A v roce 1987 se objevuje i první dekodér Dolby Pro Logic, jenž k zadnímu surroundovému kanálu dokáže dekódovat z fáze i přední centrální.

V roce 1992 je uveden první film v kinech s digitálním zvukovým formátem Dolby Digital a jeho domácí varianta s kodekem AC3 se poprvé objevuje o rok později v rámci digitálního televizního vysílání v USA. Později začne být využíván i pro nahrávky zvukových stop na prvních digitálních nosičích domácího videa – Laser Discích. V roce 1997 se začíná okamžitě používat u nového formátu DVD-Video, kde se stane namísto původně plánovaného MPEG Audio Multichannel hlavním formátem pro zvuk.

V roce 1999 se v kinech, a krátce na to i v domácích kinech, objevuje modifikovaný formát Dolby Digital Surround EX, jenž využívá analogovou cestou maticově zaznamenaný zadní středový surround nahraný mezi levým a pravým surroundovým kanálem. V témže roce se objevují další již digitální formáty na bázi DSP módů pro zpracování dvoukanálového zvukového záznamu. Jde jak o Dolby Pro Logic II. pro 5.1 aparatury a Dolby Pro Logic IIx. pro 6.1 a 7.1 sestavy domácích kin, jež dokáží z protifáze a úrovně nahrávek v obou nahrávek vygenerovat plastický prostorový poslech na všech zapojených reprosoustavách. Pro poslech ze stereofonní aparatury s virtuálním prostorovým vjemem byly o rok později představen mód Dolby Virtual Speaker a jeho alternativa pro poslech přes sluchátka má označení Dolby Headphone.

S nástupem nových videonosičů HD DVD a zejména pak vítězného a etablovaného Blu-ray se objevují i nové modifikace zvukových formátů. Jednak rozšiřující Dolby Digital Plus, který při zachování zpětné kompatibility s Dolby Digital přináší vyšší datový tok, místo 448 kbps až 6 Mbps, a možnost záznamu plnohodnotného zadního surroundu. Avšak na v současné době vydávaných filmových titulech na Blu-ray se daleko častěji můžeme setkat s nejvyspělejším zvukovým formátem pro domácí kina, Dolby TrueHD.

Dolby TrueHD sice nabízí při proměnném datovém toku až do 18 Mbps kompresní, ale již zcela bezztrátový záznam v prakticky studiové kvalitě v až 7.1 zvukových kanálech a na vzorkovací frekvenci 96 kHz a 24 bitech. I zde je zpětná kompatibilita se starším Dolby Digital tak, aby šel zvuk poslouchat i přes starší A/V receivery s dekodéry zvuku ještě pro DVD-Video. Zvuk je pak ve své kvalitě samozřejmě degradován na úroveň poslechu klasického disku DVD-Video.

Publikováno: 18.11.2008
Autor: Ondřej Beck
Zobrazit články autora.